Po prohlídce skalního města Vardzie se jdeme svlažit do občerstvení, které jsem navštívil již předchozího večera (více viz závěr prvního dílu deníku z Gruzie). Pan majitel se k nám hned vřele má, nejspíš pod náporem včerejší alkoholické konzumace si mě ani nepamatuje. Opět nám ukazuje pohled Jindřichova Hradce, který mu někdo zaslal, povídá, jak je Praha krásná, a že nejlepší je české pivo.
Dáváme si limonádu a pivo, já se jako obvykle držím limonády. Je to tradiční gruzínská hrušková příchuť, hodně intenzivní. Většině Evropanů přijde strašně přeslazená s umělým aromatem. Ale již při návštěvě Gruzie v roce 2012 jsme si ověřili, že se k oblibě této chuti dá postupně „propít“ a pak si na ní i pochutnat. Takže letos si ji vychutnávám, moje chuťové pohárky si čtyři roky starý „trénink“ pamatují. Ono je třeba také zkusit více značek, protože každá je jinak sladká.
Zpět k hostinskému. Pálenky přinesl vskutku dost, celou zavařovací láhev. U nás v takové nejčastěji vídám okurky. Dalibora pobízí, ať si nalije. Ten se příliš nerozpakuje a nalévá si první sklenku.
Dostává se mu povzbuzení, ať si dá další. Těžko hostinskému vysvětlit, že Dalibor musí jet ještě 40 km na kole, což s touhle „svačinkou“ asi nepůjde.
Přichází bratr hostinského, společně si přiťukáváme. Návštěvu zakončujeme polévkou, přičemž se od pána dozvídáme další a další zajímavosti. Třeba, že jako sovětský voják pobýval ve Východním Německu, snad v Magdenburgu. Ač se to na první pohled nezdá, má o světě docela přehled. Ví například, že u nás byl prezidentem Václav Havel a že před pár lety zemřel. Na rozdíl od většiny domorodců je mu známo, že se Československo kdysi rozdělilo na dva státy, Česko a Slovensko. Podle něj prý nemáme rádi Rusáky. On má rád ty „běžné“, ale politiky a politiku Ruska ne. Dnes už do sebe kopnul šest piv, dost se tím chlubil, k tomu si námi dal čaču a další pivo.
Celkově vypadá hodně spokojeně. Jen neumím posoudit, nakolik to ovlivňuje alkohol. Dnes už má v sobě šest piv, s tím se dost chlubil, teď si s námi dal čaču a pak další pivo.