Honza On The Road

Pamír (2/4) – Do srdce Pamíru / Pamir (2/4) – Into the heart of Pamir mountains

Stalo se 10.-15. srpna 2016.  / Happened between 10 and 15 August 2016.

Na trhu kupuji chleba, provádím poslední, opět neúspěšný, pokus s výběrem peněz z bankomatu, a z města vyrážím s tisícikorunou v kapse v místních somonech a plnými brašnami jídla celkem za 700 Kč. V Murghabu v hotelu či v bance by mělo být možné si rozměnit nějaké dolary, ubytování také akceptují dolary při placení, takže by to neměl být problém.

Po Pamírské dálnici, což je zdejší hlavní a skoro jediná silnice, za městem vjíždím do údolí divoké řeky, podél které pojedu několik dní. Údolí je místy sevřené, okolní hory jsou suché a kamenité. Jen ve vesnicích a jejich okolí se pomocí zavlažovacích kanálů povedlo vytvořit políčka. Podél silnice i pozemků často rostou stromy, většinou topoly či keřovité stromy, ale narážím i na řadu moruší. Plody té bílé varianty jsou právě tak akorát, tak se občerstvuji. Zanedlouho ochutnávám ještě rakytník. Výborný, krásně kyselý, ale není mi jasné, jak ho je někdo schopen nasbírat větší množství na zmrzlinu či marmeládu. Plody, takové malé bobulky, se špatně trhají, samotný keř je opatřen ostny, takže se člověk snadno popíchá.

Asi po 15 km mizí asfaltka, jedu po šotolině, pohybuje se zde stavební technika, řečiště je nesmírně široké a zanesené kameny. Vzpomněl jsem si, že před rokem zde někde došlo k mohutnému sesuvu půdy, který na měsíce zablokoval dopravu na pamírské dálnici, protože jí prostě kus odnesl. Náklaďáky pak jezdily Wachanským údolím, takže tamní cesta dostala dost zabrat. Dochází mi, že jsem narazil na místo činu. Provizorní silnice vede dále od řeky, částečně vykutaná ve skále, ve vsi pak vede po políčkách, která mají vesničané za svým stavením.

 Lavina poničila zdejší údolí. (zdroj: YouTube) / The avalanche has damaged the valley. (source: YouTube)

Na cestě narážím na jednu větší obec s řadou obchůdků, kupuji RC colu. Na konci obce míjím dvě paní, nesou jídlo někam k příbuzným. Mísa bramborového salátu, zeleninový salát a ještě něco. Nabízejí mi. Dávám si okurky, které můžu vzít aspoň trochu elegantně do ruky, nabízený bramborový salát se mi do hrsti brát nechce. Škoda, že nemám po ruce lžíci… Dávám se také do hovoru s chlapíky debatujícími u starého náklaďáku. Někteří jsou už dost opilí, nabízejí mi vodku, s díky odmítám. Alkohol tu bude dost levný, minimálně pro zahraniční turisty, v hotelu jsem zahlédl láhev místní vodky v přepočtu za 45 korun.

V šest hodin zastavuji u potoka vtékajícího do řeky. Je tu i občerstvení. Chci si doplnit vodu, obsluha nabízí čaj i přespání na podestě nad potokem. S poděkováním odmítám a aspoň je na jejich žádost vyfotím. Fotku jim i vytisknu, moc děkují. Natáčím vodu s kalným nádechem od štěrkového podloží, kterým potok protéká. Plním 6,5 litru do láhví a k tomu ještě asi 8 litrů do vaku. Jedu dál ještě čtyři kilometry na místo za vesnicí, jež jsem si vyhlídnul v mapě. Lze tu sjet k řece. Kolem prochází pán s několika kravkami, nabízí mi ubytování u něj doma. Děkuji, říkám, že budu spát zde. Tak mě vede na svou louku používanou jako pastvinu, stará se, zda všechno mám. Ráno se prý ještě uvidíme.

Louku obklopují ze všech stran hory, na jedné je takový malý ledovec, špička je ještě pořádně bílá. Koupu se v řece, tedy spíš jen na břehu, proud je tu nesmírně silný. Konečně je mi chladno, takřka po dvou měsících pociťuji zimu, užívám si to. Schválně se nechávám trochu „promrznout“. Přes den teploměr ukazuje 32° C, po setmění 17° C a rtuť nadále klesá. Po dvou měsících si dobrovolně oblékám dlouhé oblečení, kalhoty, mikinu. Vařím první větší jídlo, večerní vaření se mi pak v Pamíru stane pravidlem. Rajčata s česnekem spolu s těstovinami, doplněno kečupem a sýrem. Povedené, i když kvalita těstovin je vskutku bídná.

Fotím noční oblohu s horami ozářenými měsícem. Perseidy jsem bohužel žádné nezahlédnul, i když je jejich čas, ty by snad měly fungovat i zde.

Ráno se na louce setkávám s asi desetiletými kluky, kteří sousedovi, s nímž jsem večer mluvil, pasou krávu. Zanedlouho se objevuje i majitel. Porozprávíme, obdivuje můj solární panel. Fotím kluky, pán se fotit nechce. To se změní v okamžiku, kdy klukům předávám vytištěnou fotku na tiskárničce Instax. Hned začíná pózovat, s radostí tisknu fotku i pro něj.

Po pár kilometrech si kupuji ranní limonádu, abych doplnil cukry. Večer zjišťuji, že zde to bylo naposledy, kdy si jsem jistý, že jsem u sebe měl peněženku s místními somony. Myslím si, že jsem ji ztratil někde po cestě, když jsem si vyndával foťák nebo mapu z přední brašničky. Přišel jsem v přepočtu o 1000 Kč, které jsem chtěl do místní ekonomiky investovat. Distribuci této sumy si tedy už budou muset místní obyvatelé zajistit sami. Já pokračuji se 165 americkými dolary v kapse, do Biškeku by to mělo stačit.

Údolí stále stoupá, i dnes vystoupám o 700 metrů výše. Místy se rozšiřuje na několik kilometrů, v těchto místech je řeka klidná, jinde však ukazuje svou sílu, umí být i pořádně divoká, pro velmi zdatné raftaře. Často provádím fotografické zastávky, cestování v jednom má tu výhodu, že tím nikoho nezdržuji a můžu si na jednom místě fotit třeba deset minut. I když často jsem mnohem rychlejší – stačí mi třeba jen pět minut.

Projíždím několika vesnicemi, všechny děti v Pamíru zdraví: „Hello!“, případně ještě doplní: „How are you?“ či jak se jmenuju. Na moje stejně položené otázky ale už moc odpovědět neumějí, i tak jsou milé a mají velkou radost, když jim odpovím.

Divoká řeka v Pamíru. / A wild river in Pamir.

Druhý den po sobě nastává situace, kdy se mě místní chlápci ptají, zda jsem za tohle cestování na kole Pamírem někým placen, ideálně třeba mou vládou. Vždy mě tato otázka pobaví, informaci dementuji, ale fakt nevím, z čeho takováto představa pochází. Už jsem se s tím setkal v Íránu a ještě někde, myslím. Možná jim někdo vysvětloval koncept evropské dovolené nebo se bavili s nějakými sponzorovanými expedicemi a vyšla jim z toho představa Evropana, co k nim přijede na kole, aby za to dostával peníze. Mezi necyklistickými kamarády se objevil i názor, že ti místní jsou normální rozumní lidé, kteří si nedovedou představit, že se na kole jezdí bez toho, že by člověku někdo za tu námahu platil. Tak nevím.

Již druhým dnem pociťuji a v dalších dnech se to potvrzuje, že místní řidiči se chovají poněkud jinak, než jsem byl donedávna zvyklý. Troubení, byť milé krátké tůtnutí, neznamená pozdrav jako v Íránu či Uzbekistánu, ale znamená: „Uhni, pleteš se mi, teď tu jedu já a ty zajeď třeba do krajnice.“ Nejsou při tom nějak agresivní, ale kvůli cyklistům rozhodně nezpomalují. Když chtějí pozdravit, tak většinou zablikají, kamioňáci i zatroubí.

Končím ve 3400 metrech nad mořem. Nepociťuji nic z výškové nemoci, vloni v Cuzcu se mi v této výšce chodilo mnohem hůře.

Je půl sedmé a na teploměru svítí 17° C, postupně se ochlazuje tak na 12° C. Úplná tma je od půl osmé. Koupu se v řece, vařím večeři, takový každodenní pamírský standard.

Za den jsem potkal dvě motorky, čtyři auta Mongol rallye, celkem tak 50 aut, 10 kamionů.

Mezi keři poblíž řeky vyspávám dlouho, světlo od páté hodiny ranní řeším klapkami na oči. Stále si potřebuji odpočinout. Před dvanáctou pohovořím s pasákem krav, který má dalekohled, aby krávy našel, na cestu vyrážím až ve dvanáct hodin.

Stoupám kolem poslední vesnice v údolí, jímž jedu již třetí den. Za Jelondy mě čeká už jen příroda a silnice, většinou asfaltová, někdy však se štěrkovými úseky. Na mostě přes potok obědvám chleba se salámem a paprikou. Zastavuje u mě cykloturista. Jedná se o Daniela, kterého jsem potkal už v Buchaře. Přijel sem vedlejším údolím z Chorogu, jede se ubytovat do vesnice a ráno bude pokračovat ve stejném směru jako já.

Kamión zdolává pamírské sedlo. / The truck is climbing up a Pamir pass.

Jedu velmi pomalu, dnešní průměr je asi 8,5 km za hodinu. Koukám, že vůbec dosud nejpomalejší během mého putování. A to mám celou dobu, stejně jako dny minulé a příští, vítr do zad.

Škrábu se do sedla. Ve 4220 metrech nad mořem si myslím, že už jsem nahoře. Na sluníčku je ještě teplo, kolem 20° C. Původně jsem chtěl sjet trochu níže, abych nespal tak vysoko. Ale to bych dorazil už bez slunce a byla by mi asi dost zima. Proto se rozhoduju, že přespím v sedle, kus pod silnicí vedle potoka. Moje nadmořská výška je 4150 metrů, nijak ji nepociťuju.

Po uvaření a snězení večeře zkouším Janiččinu vychytávku, jak efektivně umýt ešus od omáčky či polévky. Vyškrabat jej, uvařit v něm čaj a na čaji si pochutnat. Vyzkoušeno, funguje takřka dokonale. Janička se od této rady později při setkání v Kyrgyzstánu distancuje, ale nevím, od koho jiného bych to mohl mít.

V noci bylo lehce nad nulou, na kraji stanu mi teploměr na tachometru naměřil tři stupně. Byla mi celkem kosa, musel jsem se přiobléci, vzít si dvě vrstvy.

Vstávám před půl desátou, což zde je už fakt dost pozdě, jelikož světlo je od pěti ráno do sedmi večer. Když snídám ve stanu, přichází ke mně dva hoši, kteří přes potok pomáhají s pasením ovcí. Pozdravíme se, já si nadále kutím ve stanu, oni si sedají a koukají, co se bude dít. Po chvíli je jdu vyfotit, fotku jim i vytisknu, mají velkou radost. Za chvíli se chtějí fotit znovu. Nadále okounějí, jak si balím, asi po půlhodině odcházejí.

Ve dvanáct vyjíždím, nejprve dorážím zbytek sedla Koitezek. Už večer jsem myslel, že jsem je pokořil, teď ale vidím, že mi ještě padesát výškových metrů scházelo do celkových 4271 m n. m. (dle GPS 4282). Zatím nejvyšší místo, kde jsem kdy na kole jel. Po cestě mě ale čekají pasy ještě vyšší.

Ze sedla klesám do rozšiřujícího se údolí, postupně se z něj stává taková náhorní planina. Po dalším sedle a následném mnohakilometrovém táhlém klesání do údolí potkávám asi osm kamionů. Většinou tu jezdí po skupinkách, ale tohle je neobvykle velký roj.

Dnes se celý den střídá asfalt a šotolina s tím, že ve vyšších polohách je obvykle šotolina a níže asfalt, ale není to pravidlem. Na logiku, jakou to má, jsem zatím nepřišel. Dokonce nevím, zda původně pamírská dálnice nebyla celá vyasfaltovaná, ale nevypadá to tak.

Plánuji, že sjedu z hlavní silnice a zamířím k jezeru Bulunkul. Nicméně slunce se již blíží k obzoru, a tak jezero vynechávám, stanuji nepozorovaně nad silnicí v 3950 m n. m. Na místě jsem již v pět hodin, a tak mám aspoň na hodinu tepla se sluncem a úchvatným výhledem na široké údolí se slanými jezery, jemuž vévodí jezero Sasykkul obklopené horami. Konečně pořádně využívám polarizační filtr, který s sebou táhnu celou dobu, počítal jsem, že právě v Pamíru by se mohl využít.

Z výšky mě lehce poboplívá hlava, nic vážného, rozhodně lepší než vloni v Peru. Mám rýmu, ale dýchá se mi dobře.

Během dne jsem potkal tak patnáct aut a deset kamionů, zejména k večeru. Je to úžasné projíždět fascinující krajinou v naprostém tichu. Nejsou tu žádné vyšší rostliny, které by vytvářely hluk, ani žádní živočichové. Tedy krom několika svišťů, kteří na mě dnes pískali. Ticho narušuje jen vítr, který ale za cesty neslyším, protože mi již několikátý den mohutně pomáhá do zad, a tak jeho svištění slyším jen občas, když zastavím. To pak pociťuji i chlad, jelikož ve stínu je jen kolem 17 °C. K odpoledni vítr pravidelně zesiluje, aby pak v noci ustal.

Neděle. V noci bylo výrazně tepleji než den předchozí; stačilo mi jen pyžamo, nad ránem jsem i rozepnul spacák. Opět vyrážím až před polednem. Poslední dny spím deset jedenáct hodin. Při balení mám nádherný výhled na široké údolí s horami. Pod sebou vidím i solné jezero. Toto je menší. Odpoledne jedu podél ještě mnohem většího, několik kilometrů dlouhého. V jeho okolí se i podél silnice nachází zasolená půda. Je bílá, nicméně zde jsem, na rozdíl od Íránu, slanost usazené soli osobně netestoval, zdá se mi tu špinavější.

Při obdivování usazené soli u mě zastavuje pět aut tzv. Mongol Rallye. Většinou mladí lidé jedou malým vozidlem, které má určité omezení motoru, myslím, že 1200 ccm, z Evropy do Mongolska. Pamírem se jet nemusí, ale většina posádek tuto trasu nevynechává. V Mongolsku auto asi nechají a domů pak letí, někteří se jej pokusí prodat v Kyrgyzstánu. Účastníci platí startovné, které jde na dobročinné účely; akce je upomínkou na, myslím, nějakého Brita, který před lety podniknul takovouto cestou malým vozidlem. Proto se také startuje v Londýně, letos 300 posádek.

Auta, která u mě zastavila, vypadají skutečně legračně, zejména pak fiat panda. Pro tuhle akci bývají vozy vyzdobeny, různě pomalovány a polepeny, na přední kapotě je velká mapa, kudy vede trasa mongolské rallye. Posádky jsou z Anglie, Holandska, Švýcarska, vypadají, že se asi sjely na cestě a přes Pamír jedou spolu. Z Evropy sem dorazili za nějakých dvacet dní. V jednom autě mi nabízejí vodu, tu mám. Ptám se na chleba, nepotřebuji ho nutně, ale hodil by se. Z jiného auta mi v ruce přistává nasládlé pečivo. Jednomu klukovi v autě je špatně, nevím, zda z výšky či je to obvyklá nevolnost, kterou v oblasti Tádžikistánu trpí i řada cyklistů. Prášky prý mají, moje nepotřebují.

Po chvíli potkávám Korejce, který jede na kole ze své domoviny, přes Čínu, Pamír a dále do Evropy, Afriky a Ameriky. Je to už několikátý Korejec, kterého potkávám, pokaždé to byl Kim, který jede na mnohaletou cestu. Povídáme si o cestě přes Pamír, kde je voda, kde se ubytovat v Murgabu či kde je další obchod. Už to snad nemůže být náhoda, zdá se mi totiž, že Korejci a Japonci jezdí strašně nabalení, k brašnám co mám já, mají ještě různé pytle či větší varianty brašen; tenhle odhaduje, že veze kolem 45 kg (což není o tolik víc, než mám já, ale vypadá to mnohem větší). Loučíme se a vzápětí přijíždí britský pár, Claire a Dany, který jede během dvou let z Japonska domů. Bavíme se o našich plánech a najednou u nás zastavuje ford focus combi s německou značkou. V něm rodinka včetně malého dítěte v sedačce. Auto koupili za 2000 EUR a vyrazili tradiční cestou přes Turecko. Tady v Pamíru zvolili náročnější cestu přes Wachanské údolí, kde i cyklisté často musí tlačit. Ale zvládli to, jen teď musí někde opravit jeden zadní tlumič.

V Tádžikistánu mi přijde, že potkávám nejvíce lidí z Anglie, respektive z Velké Británie. Nikde jinde na cestách, tedy ani v minulých letech, jsem jich snad tolik nepotkal. Dále tu cestuje řada Švýcarů, Němců a Francouzů, občas se objeví Španělé.

Mongol rallye v Pamíru / Mongol Rally in Pamir

Po třetí hodině odpolední a hodině a tři čtvrtě čisté jízdy projíždím první obcí za dva dny, po asi 60 kilometrech. Včera jsem nenarazil na žádnou. Bílé přízemní domky, většinou s rovnou střechou stojí volně, některé jsou obehnány zdí. Možná kvůli větru a prachu, aby jim nelétal rovnou do ložnice. Na třech domech je i reklama na „homestay“, nicméně ubytování v soukromí si nechávám až do solidnějšího hotelu v Murgabu, který mi slibovali cyklisté, jež jsem potkal. Za vesnicí nabírám vodu z potoka. Za chvíli přijíždím k propusti pod silnící, kterou potok protéká. Místní tu perou koberce. Jedu proti proudu… Nicméně můj mocný filtr si s tím jistě poradí.

Po čtvrté hodině začínám kempovat v bývalé štěrkovně. Vznikla asi tak, že si řekli: „Tak tady,“ a začali kopat. Zem je v údolí, jímž projíždím, hodně kamenitá, sem tam nějaká vytrvalá bylina, jinak nic. V dáli rostou hnědé hory, též bez vegetace. Dávám si koupel, dnes se rozšoupnu, padne na mě skoro 1,5 litru vody. Následně vařím čínské nudle. Chci je doprovodit rybičkami. Nicméně pečená treska na přírodní způsob je tragická, maso rozbředlé, kdybych neměl nic jiného, možná bych to snědl. Takhle se konzerva jen projela, abych ji tu mohl vyhodit. Vzpomněl jsem si přitom na Aleše, který takhle před lety vezl na naší cestě po Čechách dvoje šproty, snad půl kila. Ale jíst je nemohl. Už nevím, zda byly konzervy zkažené nebo stačilo jen to, že se jednalo o šproty… Vařím si svůj první vlastnoručně vařený regulérní čaj. To abych užil cukr, kterého jsem si na trhu v Dušanbe na váhu koupil 200 gramů – pán se při mé objednávce trochu divil, tomu množství. Ale na to už jsem zvyklý z Íránu, tam si taky vždy mohli hlavu ukroutit, když jsem chtěl tři rajčata či čtyři broskve, místní kupovali na kila.

Dnes jsem krom „Mongolů“ potkal do deseti dalších aut a tři kamiony. Rozbilo se mi tlačítko na zobrazování fotek na foťáku. To tedy dlouho nevydrželo, tři měsíce.

Další den díky budíku na 7:20 vstávám již v osm a po desáté vyjíždím. Celý den mě čeká asfaltka, jen občas je narušena velmi krátkými šotolinovými, respektive původně asfaltovými a nyní již spíše šotolinovými úseky.

Nejprve se jede parádně. 17 °C je při větru do zad zvýšeno na 25–26 °C, rychlost se na rovinatém úseku v dlouhatánském údolí blíží 30 km/hod. Bohužel po hodině dochází k obratu větru, ze kterého se náhle stane protivítr. Pocitově se ochlazuje, při jízdě je větší zima, než když člověk stojí. Rychlost se také rapidně snižuje, jedu kolem 13 km/hod. A tak to vydrží skoro celý zbytek dne.

Chci dojet do městečka Murghab, jediného městečka v této oblasti. Abych dosáhnul tohoto cíle, musím dnes ujet kolem stovky kilometrů. Větší část dne jedu dlouhým údolím, které je mnoho kilometrů široké, je to vlastně spíš taková pánev. Asi po šedesáti kilometrech se údolí začne zužovat, taky musím trochu více šlápnout do pedálů, abych vystoupal do dalšího sedla mezi rozeklanými špičatými horami. Několik hodin jedu naprostou pustinou. Suchou krajinou bez vody, půdu tvoří štěrk s hlínou doplněné trsy odolných trav a bylin. Za tři hodiny jízdy potkávám jen čtyři auta. K večeru se zase rozjezdí, potkávám jich dalších třeba sedm deset a k tomu zase houf osmi kamiónů. Je zajímavé, že kamiony potkávám vždy k večeru; místa těchto podvečerních setkání jsou vzdálená třeba sto dvě kilometrů. Přes den na kamión narážím jen ojediněle.

Za sedlem se moje cestovní rychlost zvyšuje, též zásluhou dočasného větru do zad. Doufám, že to vydrží až do Murghabu. To se bohužel nesplní. Nějakých 20 km před městem se objevují ještě nějaké kopečky, stejně tak vítr je proti. Objevují se i drobné kapičky deště. Ale jsou tak nevýznamné, že ani v 9 °C není třeba se před deštěm chránit. Stačí mi teplé oblečení, které mám již nějakou dobu na sobě.

Před městem mě ještě čeká policejní kontrola, podobně jako za Chorogem, kdy kontrolují můj pas a povolení do této oblasti (GBAO). Do města zahaleného v oblaku kouře z lokálního vytápění dorážím celkem vyřízen, v půl osmé, skoro za tmy. Tachometr se zastavuje na 99 km a nějakých drobných.

Ubytovávám se v hotelu Pamir, který je na turisty připraven. Mají tu i výbornou teplou sprchu, která mi přichází vhod. V okamžiku, kdy přemýšlím, že povečeřím sušenky a čínskou polévku, zjišťuji, že je v hotelu i pohostinství. Dávám si rýžovou polévku a guláš s rýží, bramborovou kaší a pohankou, které moc nedávám.

Obsluha v hotelu i v restauraci umí dobře anglicky. Většinou se jedná o mladé holky, které tady, ale i v některých místech v Chorogu a dále na trase, tráví prázdniny. Jinak pobývají celoročně v Dušanbe na místních středních školách. Ostatní personál už vládne jen místním jazykem, případně ruštinou.

Většinu obyvatel tu tvoří Kyrgyzové, kteří mají konečně asijské rysy, tedy zejména šikmé oči a plochý nos. S takovými jsem se dosud setkal jen v Turkmenistánu. V Uzbekistánu a jinde v Tádžikistánu lidé vypadají skoro stejně jak u nás, žádné šikmé oči a z větší části nejsou ani nijak tmavší.

Zajímavé odkazy

Konec druhé části pamírského deníku.

Fotogalerie na závěr

Náhledy fotek si můžete zobrazit v samostatné galerii zde.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *