Stalo se 5.-9. srpna 2016. / Happened between 5 and 9 August 2016.
První srpnový pátek panuje v tádžickém hlavním městě Dušanbe krásné horké počasí. S Andym z Anglie se vydávám na úřad, abychom si zajistili povolení pro vstup do východní části Tádžikistánu, kterou tvoří autonomní oblast Horní Badachšán, v anglické transkripci Gorno-Badakhshan Autonomous Region, často zkracováno jako GBAO. Potřebujeme získat papír s povolením ke vstupu do této oblasti, abychom mohli projet pohořím Pamír, jejíž je součástí. U nově vydávaných tádžických víz, která se zařizují přes internet a jež si návštěvník doma vytiskne, je myslím už rovnou možné si zaškrtnout požadavek na vstup do GBAO a v Dušanbe už není třeba chodit po úřadech. Jen se přes internet zaplatí o něco vyšší částka než v případě žádosti pouze o tádžické vízum. Já mám ještě klasické vlepené vízum, které jsem si zařizoval na ambasádě v Teheránu, a tak musím v Dušanbe podstoupit úřednické kolečko.
Kanceláře úřadu jsou vzdálené pár kilometrů od našeho hostelu, a tak k nim vyrážíme na kolech. V místnosti 3×12 metrů je řada úředních okének a hodně zájemců o jejich služby. Vystojíme frontu, začneme se bavit s úředníkem, který nám po chvíli řekne, že musíme začít u jiného okénka. A tak zase čekáme, trochu se necháváme předbíhat a znovu vysvětlujeme, o co nám jde. A takhle několikrát dokola. Mezitím se pochopitelně objevují prioritní chlapíci, kteří přicházejí s několika pasy, jdou k úředníkům přímo do kanceláře, tam nechají pasy, pro které se po chvíli vrací, aniž by čekali jakoukoli frontu.
Když začínáme vidět světlo na konci tunelu a vypadá to, že bychom se mohli propracovat k podání žádosti, musíme budovu opustit, abychom si nechali udělat kopie pasu, víza a vstupního razítka (na razítku mě nachytali, ostatní jsem měl dopředu okopírované). Kopírka naštěstí není daleko, úřad jim tu zajišťuje slušné tržby. S kopiemi se vracíme a úředník konečně vyplňuje žádost o povolení ke vstupu do GBAO. Čeká nás další krok. Žádost se dostala do složky „čeká na zaplacení“ a my na kolech vyrážíme do úřadem určené banky vzdálené pár kilometrů zaplatit poplatek za vydání povolení. V bance naštěstí není dlouhá fronta, a tak se za půl hodiny zase vracíme na úřad s potvrzením o zaplacení. Zdá se, že jsme po 1,5 hodině posbírali všechny bludišťáky – máme si přijít ve čtyři hodiny.
Pro povolení si přicházíme ve stanovený čas. Byrokratické peripetie bohužel nekončí. Povolení mají připravené, ale jen pro Andyho. Úředníci překvapují flexibilitou a během chvilky vypisují potvrzení i pro mě. Tedy snaží se o to. Bohužel použili Andyho údaje, a tak je na povolení určeném pro mě uvedeno Andyho jméno i jeho číslo pasu. Snaží se mě přesvědčit, že to takhle má být, že je to správně. Když se opakovaně nenechám přemluvit, vyškrábává úředník jméno a číslo pasu a vypisuje na něj moje údaje (už se mu asi nechtělo chodit pro razítko za jiným úředníkem) – na zadní stranu dopisuje ještě vysvětlení k tomuto neobvyklému zásahu. Když mi vrací pas, hledám to potvrzení. V pase není. Prý to není možné. Po chvíli jej nachází u sebe v deskách. To, že Andymu nesedí datum konce platnosti povolení ke vstupu, je už jen malá drobnost, kterou úředník řeší přepsáním jedné číslice v datu.
Andy na úřadě vypadal, že nemůže věřit vlastním očím, co že se tam dělo. Asi to v Británii funguje o chlup efektivněji. Úplně nejvíc nechápal neustálé předbíhání a cpaní se k okénkům. Angličané si prý nechají líbit prakticky vše, ale když by si u nich náhodou někdo dovolil předbíhat, je to okamžik, kdy se i klidný Angličan proti takovému chování ohradí.
V neděli 7. srpna mě v hostelu po sedmé hodině ranní vyzvedá auto a i s kolem mě převáží na nedaleké nádraží terénních aut, které tu ve velkém slouží jako hromadný dopravní prostředek. Za cestu do správního střediska Pamíru, do 600 km vzdáleného Chorogu (Khorog), jsem zaplatil i s kolem (za něj byl přípatek) asi 1000 Kč.
Pojedu terénní toyotou, vyskytují se tu všechny značky známých výrobců teréňáků. Odjezd se trochu vleče, čekáme, až naplníme auto. Pojede nás sedm a řidič. Zavazadla jdou na střechu, moje kole na úplný vrchol pyramidy, kterou zavazadla vytvořila. Řidič kolo pořádně poutá, tak snad nespadne.
Nádraží terénních aut, které tu ve velkém slouží jako hromadný dopravní prostředek. / The off-road car station in Dushanbe. The off-road cars are used as public transport into many areas of Tajikistan.
Zavazadla jdou na střechu, moje kole na úplný vrchol pyramidy. Řidič jej pořádně poutá, tak snad nespadne. / There is enough space for luggage just on the car-roof. My bicycle gets on the top of the pyramid. The driver has tightened it well, so I hope it will not fall down.
V půl deváté jsme konečně komplet a můžeme vyrazit. Vedle řidiče sedí pán, v druhé řadě manželé a nějaká ženská a já jsem vyfasoval místo až vzadu, skoro by se chtělo říct, že tak trochu v kufru. Sice tu jsou sedačky, ale místo na nohy tu skoro není. Musím je mít skrčené, chodidla se pod sedačku přede mnou strčit nedají. Naše osazenstvo poslední řady doplňuje paní středního věku a mladá holka, která umí anglicky, a tak se mám po cestě aspoň s kým bavit. Prý učila ve své rodné vesnici v Pamíru angličtinu, pak se ale odstěhovala do Dušanbe, kde pracuje ve státní knihovně. Zaujalo mě, že tam do oddělení domácích knih umisťují knihy psané tádžicky, uzbecky a rusky.
Do Pamíru vedou na začátku dvě cesty – severní a jižní. My volíme tu druhou, což znamená, že pojedeme delší dobu podél hraniční řeky oddělující Tádžikistán od Afghánistánu. Než se k řece dostaneme, projíždíme hornatou krajinou s krásnými výhledy. V údolích se sklízí obilí a rostou tu nějaké dýně či melouny. Asi po dvou hodinách stavíme na oběd. Dnešní první a poslední delší pauza, asi 45 minut.
V údolích se sklízí obilí a rostou tu nějaké dýně či melouny. / They harvest grain and some squashes or water melons in valleys.
Pak už jsme zase na cestě. Překonáváme vysoké sedlo a začínáme sjíždět do údolí. Strašně se práší, staví tu novou asfaltovou silnici. Jet bych tudy na kole nechtěl – cyklisté stejně většinou volí severní variantu.
Tádžikistán je plný hor, i jižně od Dušanbe. / There are mountains almost everywhere in Tajikistan, so they are on the south of Dushanbe.
Údolím podél řeky jedeme minimálně 300 kilometrů. Za řekou vpravo se nachází Afghánistán. / We follow a river in the valley for more than 300 kms. There is Afghanistan behind the river on the right side.
Tádžicko-afghánská hraniční řeka (1) / The river between Tajikistan and Afghanistan (1)
Po sjezdu do údolí následuje minimálně 300 kilometrů podél řeky, za kterou už se nachází Afghánistán. Zpočátku jedeme po asfaltu, v druhé části pak už jen po šotolině. Ta nám ale neubírá na rychlosti, pokud se neobjeví obtížnější pasáže, valíme to kolem 100 km/hod., což je značně nepohodlné. Na zadních sedadlech se tísníme, otevřená okénka, je fakt vedro, 30 °C. Skoro nezastavujeme, jen u jednoho potoku si nabíráme vodu na pití.
U potoka nabíráme vodu na pití. / We get water for drinking at a stream.
Nepohodlí v autě kompenzují nádherné scenérie, kterými projíždíme. Od řeky se na obě strany zvedají vysoké skalnaté hory, zem je vyprahlá. Takhle nějak jsem si představoval Afghánistán. Za řekou se občas objeví nějaká vesnička. Působí jako zjevení v pustině bez života. Políčka a zelené stromy obklopují vesnice. Život i u Afghánců probíhá úplně normálně – támhle pán pracuje na poli, tady děti skáčou do vody a koupou se.
Tádžicko-afghánská hraniční řeka (2) / The river between Tajikistan and Afghanistan (2)
Fascinující scenérie na tádžicko-afghánském pomezí. / Fascinating sceneries at Tajikistan-Afghanistan borderland.
Za řekou se občas objeví nějaká vesnička. Působí jako zjevení v pustině bez života. Políčka a zelené stromy obklopují afghánské vesnice. / An afghan village pops up from time to time as a miracle in the deserted landscape. Little fields and green trees surround the villages.
Přichází vojenská kontrola u vstupu do autonomní oblasti Horní Badachšán. Moje přepsané povolení prochází, a tak můžeme pokračovat. Horní Badachšán zabírá 45 % Tádžikistánu, je tvořen z větší části pohořím Pamír a žije v něm jen 3 % obyvatel země. Velikostí se blíží rozloze celé České republiky.
Asi 80 km před Chorogem slečna i paní, co seděly vedle mě, vystupují. Od té chvíle je to na zadním sedadle o dost náročnější. Jak se uvolnil prostor na sedačce, na hrbolech a v zatáčkách mě to hází ze strany na stranu.
Hory jsou místy hodně divoké. / The mountains are very wild in some places.
Po více než 12 hodinách, po deváté hodině večerní, mám 600 km v autě za sebou. Bylo to náročné. Jako většina batůžkářů se ubytovávám v Pamir Lodge. Bydlí tu několik desítek návštěvníků. Člověk může spát v posteli v pokoji, ve kterém je docela vedro, nebo může trochu ušetřit a postavit si stan na verandě. Já volím postel. Venku je teď večer 25 °C a fouká osvěžující vítr.
Po včerejší jízdě do Chorogu autem jsem znaven snad víc, než když bych jel na kole. Spím proto do jedenácti hodin, pak relaxuji, čtu si novinky z Olympijských her. Internet v hostelu funguje od 7 do 11 ráno a od 6 do 10 večer. Většinou používám svůj datový tarif od Beeline. U tohoto operátora jsem měl SIM kartu už v Arménii i Uzbekistánu.
Ubytování se nachází dva kilometry od centra města, a tak si je odpoledne jedu prohlédnout na kole. Obhlížím nákupní možnosti, narážím na supermarket i tržiště. V informačním centru v rozsáhlém městském parku se vzrostlými topoly a jezírkem ke koupání si kupuji podrobnou mapu Pamíru od Martina Hausera ze Švýcarska. Stojí v přepočtu 400 Kč, ale je to první mapa, kterou si během cesty pořídím, tak do ní s chutí investuji.
Chorog je správním centrem Horní Badachšánu. / Khorogh is the administrative centre of Gorno-Badakhshan Autonomous Region.
Kasárna v Chorogu. /A military quarter in Khorogh.
Před místním občerstvením soupeří chlapi v páce. /Men do the arm wrestling in front of the local fast-food.
V hostelu se seznamuji s mladým Švýcarem, kterému už více než týden není dobře, proto tady pobývá takhle dlouhou dobu. Zítra už ale chce vyrazit.
Následující den plánuji, jaké zásoby koupit, abych toho nevezl příliš a zároveň nedopadnul jako Cimrmani na Severním pólu. Přeci jen husu s sebou nemám. Odpoledne vyrážím na obhlídku okolí města a za nákupem. Jedu podél řeky na jih, směrem do Wachanského údolí, kam míří větší část cyklistů. Afghánistán na mě kouká přes řeku ze vzdálenosti nějakých třiceti metrů. Řeka zaříznutá do hlubokého údolí láká k raftingu. Na takové kratochvíle si tady ale bohužel budou muset ještě chvíli počkat.
Pohled zpět směrem k městu. / The look back to the town.
Tudy do Wachanského údolí míří větší část cyklistů. / The majority of the cyclists goes this way to Waghan valley.
Projíždím městem, v jeho zapadlé části narážím na sochu (patrně) Lenina a vyrážím na sever, kudy jsem do města v neděli za tmy dorazil. Po osmi kilometrech si fotím most, který spojuje Tádžikistán s Afghánistánem. Za řekou pozoruji větší afghánskou vesnici, vypadá hodně zemědělsky – mnoho políček a zahrad, běžný venkovský život.
Lanový most spojuje Tádžikistán s Afghánistánem. / The suspension bridge connect Tajikistan with Afghanistan.
V ubytování se potkávám s dalšími Čechy, je to již třetí skupinka, kterou jsem za poslední týden potkal. Kluk s holkou chodili po horách, podnikli trek u jezer v oblasti Yashikul. Teď půjdou přes hřeben do Wachanu a nakonec ještě zkusí Fanské hory nad Dušanbe. Dávám se dohovoru také s Franzem, starším Němcem z Mnichova, který jede s manželkou Ushi na kole, podobně jako já. Tráví tu už pár dní, Franzovi také není dobře.
No a divil bych se, kdybych tu nepotkal rychlokolého Jamese. Už je zase tady. Prvně jsme se setkali v Samarkandu, pak jsem jel 400 km vlakem, abych ho potkal v Dušanbe, kam ale on dojel po vlastní ose. Z Dušanbe jsem jel 600 km autem, James na kole – a už se zase potkáváme. V Dušanbe mě pobavil zmínkou, že jezdí jen tak 100 až 120 denně. Po chvíli se ukázalo, že se bavíme o mílích. Jeho původní cíl, dojet podél Dunaje k Černému moři, je už několikrát překonán.
Ve středu, v den odjezdu, jsem chtěl původně vstávat nejpozději v sedm hodin, nakonec jsem před usnutím usoudil, že bude efektivnější nastavit si budík na 8:12. Již kolem šesté jsem při výletu na toaletu narazil na aktivního Jamese. Chtěl dnes zůstat v Chorogu, aby se pořádně najedl a odpočinul. Při mém odjezdu v jedenáct hodin to už ale nevydržel, a že prý musí vyrazit dnes, je strašně nedočkavý, co ho čeká dále na cestě.
Užitečné informace
- měna v Tádžikistánu: somoni, zkratka TJS; kurz (srpen 2016): 1 TJS = 3,10 Kč
- přeprava z Dušanbe do Chorogu trvá asi 12 hodin (600 km) a stojí asi 800 Kč (bez kola)
Konec první části pamírského deníku.
Fotogalerie na závěr
Náhledy fotek si můžete zobrazit v samostatné galerii zde.
